Článek předsedy Dětí Země Miroslava Patrika o "kreativcích" a "maškarách" ve státních úřadech, který vyšel v časopise A2 (13.12.2023).


Opět se slavil 17. listopad jako Den boje za svobodu a demokracii. Mělo by se také připomínat, že už 21. listopadu 1989 vznikla na základě návrhu Josefa Vavrouška z Kruhu nezávislé inteligence a Ivana Dejmala z Charty 77 platforma ekologických organizací Zelený kruh, která stále existuje.

Mezi důvody pro její založení se uvádí i argument, že „ekologické problémy nelze řešit pouze prostředky politické moci, ale zejména širokou občanskou účastí na rozhodování a kontrole“.

Ochrana životního prostředí byla vždy v popředí zájmu občanské opozice, jak třeba dokládá výzva Několik vět z 29. června 1989, která požaduje, „aby byly všechny chystané a uskutečňované projekty, které mají natrvalo změnit životní prostředí v naší zemi a předurčit tak život budoucích generací, neodkladně předloženy k všestrannému posouzení odborníkům a veřejnosti“.

Praktické naplňování ideje, že demokracie stojí na dialogu občanů se státní mocí, a to i při ochraně životního prostředí, může být sice náročné, ale bývá často i docela zábavné, neboť i tento režim vládnutí vytváří řadu absurdit.

Nejen před rokem 1990, ale i po něm jsou na úřadech a mezi politiky stále nekompetentní osoby či podivné figurky, u nichž vidíme pohrdání a současně strach z názorů občanů, kteří se aktivně účastní rozhodování státu o různých koncepcích a stavbách s vlivem na životní prostředí. Sledujeme zároveň bezmoc mocných, i když jsou součástí establishmentu.

Takovou nemohoucnost předvedl například předseda Hospodářského výboru sněmovny Ivan Adamec z ODS na jednání v září 2023. Doslova se rozčílil nad skutečností, že občané mohou svobodně dělat vše, co jim zákon nezakazuje, například bez odůvodnění zaslat odvolání proti stavebnímu povolení na dálnici D11.

Směšnost rozhodování zase ukazuje bizarně urputné „hledání“ viníka otravy řeky Bečvy v září 2020 – soud po třech letech zjistil, že jím není chemička Deza, nýbrž firma Energoaqua, ale nevyvodil z toho její trestněprávní zodpovědnost.

Stejně tak už sedm let hledá justice viníka sesuvu v Českém středohoří, který v červnu 2013 zničil rozestavěnou dálnici D8 i funkční železniční trať. Zabývá se přitom firmou Kámen Zbraslav, ačkoliv hlavním viníkem je státní investor.

Úsměvný je i postup Ředitelství silnic a dálnic ČR, které se stále chlubí výstavbou kilometrů nových dálnic, ale když má sdělit, jaké konkrétní objekty se postavily na dálnici D8 na Ústecku a D49 na Zlínsku, rázem ztrácí řeč.

Povodí Moravy zase více než půl roku odmítá zaslat klimatickou studii, neboť informace o životním prostředí prý zásadně neposkytuje. A lidovecký ministr zemědělství Marek Výborný tomu jako nastrčený panák jen přikyvuje.

Zábavné je také sledovat používání úřednického ptydepe na zastírání podstaty jevu. Tak třeba starosta Třebíče Pavel Pacal tvrdí, že je nutné rychle vybudovat obchvat, ale reálně prosazuje velmi předražený průtah městem. A ti, kteří chtějí skutečný obchvat, jsou pak označeni za nepřátele Třebíče.

Domáhat se občanských práv může být v praxi někdy frustrující, neboť to často znamená narážet na přehlídku maškar. Podstatné ale je, že stále ještě žijeme ve svobodném právním státě a že je možné absurditu moci veřejně odhalovat.