Článek předsedy Dětí Země Miroslava Patrika o pohodové fosilní době s nutným rychlým koncem, který vyšel v časopise A2 (01.09.2021).

Na konci června Děti Země zveřejnily výsledky ankety Ropák a Zelené perly za rok 2020, které opět prokázaly, že český stát postrádá jasnou vizi toho, jak by měl řešit probíhající změny klimatu.

Ropákem se podle očekávání stal ministr dopravy a průmyslu a obchodu Karel Havlíček, který loni prosadil výstavbu oderské větve kanálu Dunaj–Odra–Labe a nového jaderného bloku v jaderné elektrárně Dukovany, dále podpořil novelu liniového zákona a také zajistil, aby vládní uhelná komise doporučila ukončit těžbu a spalování hnědého uhlí až do roku 2038.

Pokud jsou ministru Havlíčkovi rizika změn klimatu už z principu jeho funkce vzdálená, pak je překvapující, že Zelenou perlu získal ministr životního prostředí Richard Brabec, který loni k úsilí občanských aktivistů rychle prosadit opatření na ochranu klimatu sdělil následující: „Přehnaný aktivismus vráží do společnosti velký klín a je v té morální rovině téměř stejně tak nebezpečný jako samotná klimatická změna.“

Tento „ujetý“ názor ovšem není nijak ojedinělý, jako příklad mohou posloužit čtyři další vybrané výroky z minulosti této ankety.

Bývalý ministr životního prostředí Pavel Drobil (2010): „Unie by měla přehodnotit svůj vztah k jádru. Bez toho, že jadernou energii prohlásíme za čistý, obnovitelný zdroj, nemáme šanci splnit dvacetiprocentní cíl podílu těchto zdrojů na výrobě elektrické energie, který si Evropa vytyčila.“

Podnikatel a bývaly náměstek ministra průmyslu a obchodu Martin Pecina (2013): „Klimatické změny jsou otázkou víry, a nikoli vědy.“

Poslanec Evropského parlamentu Jan Zahradil (2014): „V Evropském parlamentu je třeba zastavit takovou tu vlnu zeleného šílení, kdy si Evropský parlament klade různé závazky jako snížení emisí do roku 2030, 2040 nebo 2050 o deset, dvacet, třicet a více procent, protože to právě zdraží energii způsobem, jaký pocítí i naši občané.“

Andrej Babiš (2020): „Dál budeme chtít snižovat emise, podporovat výměnu kotlů i jadernou energetiku jako čistý zdroj energie, ale masově investovat do elektroautomobilů a obnovitelných zdrojů je nesmysl.“

V takové atmosféře je sice jakákoli seriózní diskuse o způsobech, jak ihned začít snižovat naši závislost na fosilních palivech, obtížná, ale ještě horší je takzvané české ticho.

Mezivládní panel pro změnu klimatu totiž v polovině srpna zveřejnil šestou hodnotící zprávu, která upřesnila, že do konce roku 2100 se průměrná teplota Země může zvýšit až o tři stupně Celsia, což je teplota, která tu naposledy byla asi před třemi miliony let. Lidstvo tedy musí skutečně urychleně ukončit svou závislost na fosilních zdrojích, a to nejlépe do roku 2050.

Ovšem v českém předvolebním boji je toto téma stále tabu. Ostré diskuse ani mediální přestřelky politiků, jež by mohly vést k nějakému řešení, vůbec neprobíhají. Přitom výzkumy veřejného mínění dokazují, že většina veřejnosti se klimatických změn obává, takže od politiků očekává jasné a hlavně funkční plány. Ty ale nepřicházejí.

A vzhledem k tomu, že na svět pohlížíme prizmatem ekonomického výkonu, nikoli ochrany klimatu, se ani není čemu divit. Pokud se to nezmění, fosilní doba bude mít navrch. Ale třeba k tomu nedojde – civilizace totiž naštěstí občas procházejí ozdravnými kolapsy.