Článek předsedy Dětí Země Miroslava Patrika o lese, který sice tvoří různé rostliny, hlavně dřeviny, ale hlavně to jsou houby (a všichni spolu komunikují), který vyšel v časopise A2 (25.03.2020).

* * * * * * * * *

Co člověk, to jiná představa o lese. Pro přírodní národy je les hlavně domovem, pro vyspělé průmyslové země spíše zdrojem dřeva, případně různých druhů zábavy. V obou případech má ovšem les znaky něčeho tajemného. V tom prvním se lidé s lesem naučili žít, v tom druhém žijí vedle něho.

Nadřazenost, s níž shlížíme na les a jeho obyvatele, lze demonstrovat například na výroku bývalého poslance sociální demokracie Františka Brožíka, jenž si za něj vysloužil v roce 2001 Zelenou perlu: „Vztek si chodím vybíjet do lesa, kde střílím bažanty, srnce a muflony. Naučili mě to kamarádi a je to pro mě ta nejlepší relaxace – fantasticky si při tom vyčistím hlavu.“

Dalším výtečníkem je dopravní poradce Jaroslav Mencl, který získal Zelenou perlu v roce 2008 za svůj názor na stromořadí podél silnic: „My v současné době připravujeme vznik občanského sdružení pod názvem Stromy zabíjejí, protože lidí, kteří skončili svůj život na stromech, neustále přibývá.“

Ještě více se antropocentrický pohled na lesy (a stromy) ovšem projevil během masivního rozšíření lýkožrouta smrkového, který jako „lesní zdravotník“ zajišťuje zmlazení smrkových porostů, neboť je úspěšný jen tehdy, pokud je smrk starý, slabý či nemocný. Strom v plné síle brouka naopak usmrtí svou mízou a žádná „kalamita“ se nekoná.

Pokud tedy v honbě za ziskem vysazujeme smrky v nižších a v sušších polohách a na velkých plochách, a navíc tvoříme stejnověké porosty, je přirozené, že se změnou klimatu dojde k jejich kolapsu. Jde totiž o umělou plantáž, která rychle a levně produkuje dřevo.

Les ovšem není jen dřevo, je to živoucí organismus, jehož větší část se nachází v podzemí, kde vládnou houby s myriádami propojení se stromy. Houby totiž stromům přes kořeny posílají živiny a stromy jim na oplátku vracejí energii získanou ze slunce. Tento „mykoweb“ zajišťuje úspěšný růst stromů, a to nejen na vhodných stanovištích, ale i na těch horších, kde jsou oslabené.

Zde jsou totiž vyživovány „altruistickými“ houbami, a mohou tak přežít i v nehostinných podmínkách. Každý strom přitom přednostně podporuje své vlastní příbuzné, neboť stromy mezi sebou umějí rozlišovat. A pokud je některý napaden nemocí, dokáže varovat ostatní, aby se včas začaly bránit. Před svou smrtí pak dokonce předá vlastní energetické zdroje nejbližším stromům a houbám.

Musíme se naučit na les dívat jako na živoucí organismus, který intenzivně komunikuje – byť pro nás zatím v neznámé řeči – a následně spolupracuje s houbami v podzemí. Bohužel zatím vidíme především možnost, jak prostřednictvím drancování lesů rychle zbohatnout, případně jak les využít k rekreaci či zábavě.

Život na Zemi přitom stojí mnohem více na houbách a rostlinách, které tu žijí stovky milionů let, než na lidech, kteří se od šimpanzů oddělili teprve před sedmi miliony let. Už proto si les zaslouží naši úctu a ochranu.