Glosa předsedy Dětí Země Miroslava Patrika o čtvrtém rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, týkající se dálnice D8 přes CHKO České středohoří, jenž popřel tři jeho předchozí rozsudky, která vyšla v kulturním časopise A2 dne 14.03.2012.

* * * * *

„To jsou paradoxy, co?“ říká jeden z hrdinů Havlovy Audience. Přesně tak je totiž možné zhodnotit počin ústeckého krajského soudu, který na konci února vydal rozsudek, jímž uznal žalobu Dětí Země o nezákonnosti vydání stanoviska o hodnocení vlivů na životní prostředí v roce 1996 a zrušil územní rozhodnutí pro sto metrů dálnice D8 přes České středohoří.

I když je rozsudek pro hotový úsek bezcenný, představuje důležitou zprávu o právním stavu našeho státu za posledních sedmnáct let sporů o tuto stavbu. Říká totiž, že dálnice se od počátku schvaluje a staví v rozporu se zákonem. Tehdy prostě Ministerstvo životního prostředí a Ředitelství silnic a dálnic ČR vyloučily veřejnost z rozhodování o výběru varianty, včetně té s dlouhým tunelem, který by zabránil zničení přírody a krajiny.

Prvním paradoxem je, že pojmenování této skutečnosti trvalo soudu více než osm let, kdežto ombudsman ji konstatoval již v roce 2003 za pouhých osm měsíců. Druhým, že soud o této žalobní námitce předtím rozhodl třikrát zamítavě, a to v žalobě proti územnímu rozhodnutí pro celou trasu dálnice. Otázkou nyní je, zda si stát z rozsudku vezme ponaučení, či bude v usvědčeném nezákonném jednání dál vytrvale a neúnavně pokračovat.