Martin Mareček, režisér: "V Praze žiji třicet let. Řidičák i auto vlastním roky čtyři. Tato společná zkušenost je důležitá. Bez ní bych se možná k ničemu neodhodlal.
Auto Fiat Uno jsem zdědil a snažil jsem se ho používat jen v případě nutnosti. Jezdil jsem velmi málo, a možná právě proto, pokaždé když jsem do něj sednul, pozoroval jsem na sobě zvláštní proměnu. Po nastartování jsem se propojil s organismem chrchlajícího stroje. Zvláštní druh soustředění. Trochu narkotického opojení z pohybu, trochu neustálé agrese a strachu z nehody.
Začal jsem si klást otázky. Je to vzplanutí nebo splynutí? Ovládám auto jen já, nebo určitým způsobem ovládá auto i mě? Uvědomují si lidé rozličné vazby své auto-mobility? Měli by? Co kdyby na autech byly upozornění o souvislostech automobilismu? Když může být varování na cigaretách, proč by nemohlo být na autě?
Rozhodl jsem se spodobnit auto tak, jak jsem si představoval jeho ideální design. Design souvislostí. Auto jako nástěnka. Odhalené auto. Auto, které se přiznává. AUTO*MAT auto."
