12 opic - Twelve monkeys (1995)
USA, 129 min.
Režie: Terry Gilliam, Scénář : Chris Marker Scenar, David Webb Peoples, Janet Peoples, Střih: Mick Audsley, Kamera: Roger Pratt, Hudba: Paul Buckmaster
Hrají: Bruce Willis, Madelaine Stowe, Brad Pitt, Christopher Plummer


Ekoterorismus

Co je to terorismus?

Hned na začátku podotýkám, že definovat pojem terorismus je velmi obtížné. Alex Schmitz, autor knihy Politický terorismus, shromáždil 109 různých definic. Podle encyklopedie Dějiny 20. století autorů M. Fragonarda a A.-M. Fillipi-Codaccioniho lze terorismus charakterizovat jako: "systematické páchání násilí k vyvolání strachu, umožňujícího dosažení politických cílů“. Způsoby činnosti (atentáty, únosy, zadržování rukojmích, atd.) bývají většinou podobné, zdroje a zaměření terorismu se však liší. Asi nejvýstižnější je definice FBI:"Terorismus je nezákonné použití síly a násilí proti osobám či majetku se záměrem zastrašit nebo donutit vládu, civilní obyvatelstvo či jeho určitou skupinu, a tím dosáhnout politických nebo společenských cílů.“ Do této definice pak spadá i zvláštní „odrůda“ terorismu: ekoterorismus.

Kdo jsou ekoteroristé?

Na počátku ekoterorismu stojí pravděpodobně mladí američtí aktivisté, kteří v 70.letech dospěli k přesvědčení, že velké obchodní koncerny se vysmívají zákonům a rozumějí jen moci. Proto se uchylovali k násilným akcím na ochranu přírody. Zatloukali hřeby do chráněných stromů, aby otupili pily dřevorubců, zneškodňovali těžební techniku cukrem v benzínových nádržích a v jednom případě dokonce potopili islandskou rybářskou flotilu, která protizákonně lovila chráněné velryby. Jejich myšlenkovým vůdcem byl americký guru Edward Abbey, mezi nejznámější aktivisty patřil Dave Foreman, sdružovalo je hnutí Earth First! Sami svou činnost označovali jako ekosabotáž. Asi nejznámějším ekoteroristou všech dob je pravděpodobně dnes jednašedesátiletý akademik Ted Kaczynski, médii nazvaný Unabomber, který stojí za 16 explozemi, k nimž došlo v letech 1978 až 1995 a které zabily tři lidi a zranily 29 dalších. Ve svých prohlášeních a textech Kaczynski tvrdí, že technologický pokrok ohrožuje lidskou svobodu. Zadržen byl v dubnu roku 1996 ve svém srubu v Montaně poté, co jeho bratr ohlásil FBI, že v tzv. Unabomberově manifestu, který byl nucen otisknout list The Washington Post, poznal rukopis svého bratra. Již zmíněný terorista Kaczynski píše ve svém Manifestu: "Hromadné sdělovací prostředky jsou nejčastěji pod kontrolou velkých organizací, integrovaných do systému. Každý, kdo má trochu peněz, může cokoliv vydat, nebo šířit prostřednictvím Internetu či jinak, ale to, co chtěl říct bude zaplaveno obrovským množstvím informací, zveřejňovaných v médiích, takže jeho činnost nebude mít prakticky žádný efekt. Působit na společnost slovy je proto pro většinu lidí a malých organizací nemožné. Například já. Kdybych se nikdy nedopouštěl násilí a předložil tuto svoji práci vydavateli, pravděpodobně by nevyšla. I kdyby vyšla, pravděpodobně by si nenašla mnoho čtenářů, protože je mnohem zábavnější sledovat zábavný program v médiích, nežli číst střízlivou esej. Dokonce i kdyby moji práci četlo hodně lidí, většina z nich by brzy zapomenula, co četla, protože jejich mysl je zaplavována hromadou informací, které jim předvádějí média. Pokud chci předat svoji zprávu veřejnosti s nadějí na alespoň minimální vliv, musím vraždit lidi."

Ekoterorismus v Čechách

Pro běžné smrtelníky ve vlastech českých má slovo ekoterorista poněkud jiný význam. Toto označení se významněji začínalo objevovat v českých médiích na začátku 90. let, kdy u nás začínají působit první ekologické organizace. Pokud si je média vůbec nepletli s anarchisty, byli pro ně ekoteroristé všichni, kdo ve jménu ochrany Země výrazně zastávali změny v našich zvyklostech a samozřejmostech. Nejvíce se toto označení ovšem hodilo všemožným lobbyistickým skupinám, kterým rychle došlo, že nejlepší metoda, jak přetáhnout veřejné mínění na svou stranu, je dát organizaci nálepku „ekoteroristé“. Ekoteroristy se tak postupně stala většina ekologických organizací v Čechách. Korunu všemu nasadilo ministerstvo vnitra, když v roce 1994, zveřejnilo tzv. seznam extremistických skupin, ve kterém ekologické organizace objevili, např. vedle neonacistů. I když to později označilo za únik informací a ekoorganizace ze seznamu vyřadilo, dalo veřejnosti jasný signál, kam podle nich ekologové patří. Že tato strategie zdiskreditování nese dodnes své ovoce, není pochyb. Dnes již například nikdo nechce slyšet fakta o tom, že odklad výstavby dálničního obchvatu nezavinily Děti Země, že jimi navrhovaná trasa (a dokonce schválená Pithartovou vládou) byla jednoznačně variantou levnější, kratší, a bezpečnější. Průměrný občan České republiky je ochoten bránit své životní prostředí až tehdy, když mu pod okny začnou budovat chemičku, metálku, dálnici nebo vepřín. Jedinou jeho mzdou však mnohdy bývá nařčení z ekoterorismu. Většina ekologických organizací tak upustila i od nenásilných přímých akcí, jako jsou blokády, happeningy atd...

Přímá akce a ekoterorismus

I původní ekoteroristé v USA brzy zjistili, že pokud se úsilí o ochranu přírody přenese na pole síly, dostávají se korporace do výhody. Disponují totiž nesrovnatelně větší silou než všechny ekologické organizace dohromady. Navíc se proti nim obrací veřejné mínění, a že tedy mají tyto akce spíše kontraproduktivní charakter. Jednoduše řečeno přišli na to, že nejdůležitější zbraní slabšího je zákon, ne síla. Proto ač v Americe jsou dnes potomci prvotních ekoteroristů ochotní uchýlit se k občanské neposlušnosti, ve svých akcích svědomitě ostříhají zákon.

Typickou nenásilnou přímou akcí jsou blokády, se kterými se česká veřejnost, tak obtížně vyrovnává. Jsou to akce sice rozhodné a razantní, ale nenásilné. Radikální nenásilné. I když např. na známé blokádě pardubického závodiště došlo k násilí a mohlo dojít i k zranění koní (nutno dodat, že celou akci nezvládla ani policie ČR). Kdežto např. blokáda u Temelína, byla akce čistě nenásilná. Její hlavní poslání bylo otevřít diskuzi o Temelínu a přesvědčovalo se takovýmto způsobem, jak je to v duchu indického nenásilí a pozitivního příkladu.

Faktem zůstává, že přímé akce (na Šumavě i ve Spolaně Neratovice atd..), které české veřejnosti tak vadí, jsou jedním z mála prostředků, jenž je schopen pohnout úřady k aktivnímu jednání. Nebýt blokády stromů na Šumavě, zmizelo by pět hektarů pralesa a ministerstvo by za pár týdnů mohlo jen s politováním konstatovat, že to se doopravdy stát nemělo. Problém do značné míry tkví v tom, že tato společnost se obtížně učí chápat nesouhlas jako způsob společenské zúčastněnosti. Při našem tradičním důrazu na konformitu a spořádanost se nesouhlas jeví jako nezdvořilost - a hlasitý nesouhlas jako extremismus. Potom jsou pro nás extremisté či „ekoteroristé" všichni, kdo se ve jménu přírody snaží omezovat lidské nároky, zvlášť když to dělají hlasitě a nápadně.
Jsem proto, aby se pojmenovávaly věci naprosto nemilosrdně, nesporným faktem však je, že každé násilí je zrůdnost a nelze ho omluvit žádnými vznešenými cíli.
Projekt EFK je podporován z nadačního fondu Zelený poklad

Vydaly Děti Země, www.detizeme.cz