Svéráz národního lovu (Rusko 1995, 93 min.)
Scénář a režie: Alexandr Rogolžkin, kamera: Andrej Žigalov, střih: Tamara Děnosovová, hudba: Vladimir Pančenko, Hrají: V. Haapassalo, A. Buldakov, V. Byčkov, S. Strugačov, S. Kuprijanov a další. Scénář a režie: Alexandr Rogožkin. V ruském znění s titulky.


K čemu je nám myslivost?

„......když na skoro každém honu i individuálním lovu zažijeme perfektní provedení nádherných, tři sta let starých obřadů, když zjistíme, ze jsme snad jediná země na světě, kde skoro každý, kdo se zamiluje do přírody, divoké zvěře, jejího chovu a lovu může tuto svou zálibu a vášeň při splnění daných podmínek provozovat, že jsme snad jediná země na světě, kde už v jazyce samém existuje významově zcela jiný výraz pro myslivce a pro lovce, kde v mnoha stále živých pohádkách je myslivec představitelem sil dobra a pořád i jakéhosi tajemna, a kde je myslivost tak důležitá, že je předmětem zájmu a důvodem růstu adrenalinu velké části politiků, ekologů, novinářů a dalších významných skupin obyvatelstva.
Možná si laskavý čtenář těchto myšlenek řekne, ze toho na naší myslivosti zase tolik skvělého není a že jinde (= v dokonalém, vyspělém zahraničí) jsou na tom mnohem líp. Ale kde jsou na tom líp? V severní Americe, kde je sice dostatek zvěře, ale myslivost prakticky neexistuje, jen státem licencované lovectví? V románských evropských zemích, kde zase není skoro žádná zvěř a kde každý majitel sebemenšího pozemečku může bez vážnějších problému střílet po všem, co se kde pohne? Anebo v námi tak obdivovaném Rakousku, kde sice mají myslivost, mají zvěř, ale, jak jsme se dočetli v dubnovém čísle našeho časopisu, kde také v některých honitbách pořádně nevědí, k čemu jsou různé námi provozované tradice a obřady, snaží se je napodobit a vyleze jim paskvil?“

Tak začíná článek „Chvála české myslivosti“ z časopisu Myslivost. Všechny výhrady, které mají odpůrci myslivosti proti myslivcům, jsou zde předloženy na zlatém podnose. Pryč jsou časy, kdy lidé lovili zvířata k zajištění potravy. Motiv plného žaludku nyní nahradil motiv radosti z lovu a získávání kořisti. V posledních letech se ovšem hon a vůbec celá myslivost stávají často kritizovaným tématem.
Právo myslivosti je podle zákona definováno jako souhrn práv a povinností zvěř chránit, cílevědomě chovat, lovit, přivlastňovat si ulovenou nebo nalezenou uhynulou zvěř, její vývojová stadia a shozy paroží, jakož i užívat k tomu v nezbytné míře honebních pozemků. Za povšimnutí stojí již fakt, že myslivecká činnost, coby činnost zájmová, je hájena zákonem. Existuje snad ještě jiná zájmová činnost, která poslance vede k privilegovanosti úzké skupinky občanské společnosti - myslivců? Už sám zákonodárný sbor naší republiky představuje mimořádně významnou podporu myslivosti v legislativní oblasti. Přestože je většina myslivců i jejich odpůrců hrubě nespokojena s novým zákonem o myslivosti, zákon je schválen a navíc, k zlosti největším odpůrcům myslivosti, existuje v parlamentu mimořádně silná skupina poslanců, kteří jsou schopni postupně prosazovat neustálou optimalizaci příslušných zákonných norem k obrazu myslivců a narovnávat „nedostatky“, vzniklé protitlakem odpůrců myslivosti. Podle zákona o myslivosti jsou myslivecké zvyky a tradice českého národního kulturního dědictví. Toto ustanovení povyšuje mysliveckou činnost nad ostatní uživatele krajiny – proč by měla být myslivecká činnost deklarována jako součást národního kulturního dědictví a zemědělská nikoliv? Myslivost navíc ani není zájmovou činností ve veřejném zájmu, jakkoliv se to snaží zákonem stát suplovat. Kromě toho není definováno, co to myslivecké zvyky a tradice vlastně jsou – některé formy myslivecké činnosti jsou z etického hlediska spíše odsouzeníhodné.

Konflikt využívání přírody
Nejen myslivci chtějí využívat přírodu ke svému užitku, ale i další odvětví hospodářství související s využíváním přírody. Tím často vzniká konflikt ve způsobu provádění myslivosti za současných podmínek. Myslivci totiž často chovají velké množství zvířat jednoho druhu před „lovnou sezónou“, čímž způsobují zvyšování jejich počtu.V zimě zvířata přikrmují, případně preventivně podávají léky. Tak nejen přežijí i slabší jedinci (není zde možnost přirozeného výběru), ale dochází i k jisté degeneraci v chování zvířat zvyklých na „výpomoc“ člověka a postupné ztrátě přirozených instinktů k zajišťování potravy. Následkem jsou pak poškozené lesy a zemědělské plochy.
Další konflikt nastává mezi myslivci a lidmi, kteří nechávají volně pobíhat psy nebo kočky. Myslivci tak ročně zastřelí tisíce těchto zvířat. I když zákony hovoří ve prospěch myslivce, často pro jejich usmrcení nebyl žádný důvod a majitelé se nacházeli v blízkosti zvířete. Samostatnou kapitolu pak tvoří případy (a není jich málo), kdy došlo k poranění nebo usmrcení člověka myslivcem, který si oběť „spletl“ s divokou zvěří.

Konflikt myslivosti a ekologie
Myslivecký a ekologický pohled na zvěř je podstatně odlišný. Myslivecký ideál hovoří o pokud možno co největším počtu zvířat určených k honu a co nejnižším počtu zvířat, která se nedají střílet. Žádný z těchto aspektů není slučitelný s ekologickým ideálem. Vysoký počet zvířat jednoho druhu je v podstatě špatný pro tento druh, protože narušuje přirozenou rovnováhu přírody, umožňuje se více množit, narušuje sociální strukturu a omezuje často jejich přirozené chování. V mnoha případech se také vysazují cizí druhy zvířat určených čistě k honu, což je v každém případě ekologicky nevhodné. Také nízký počet zvířat, která nejsou určena k honu, narušuje citelně ekologickou rovnováhu. Tak se často až ke svému vyhubení střílely velké šelmy a draví ptáci, protože tyto druhy jsou pro myslivce nevítanou „konkurencí“ a nejsou tolerovány. Šelmy a draví ptáci však představují důležitý článek pro celkovou ekologickou rovnováhu přírody. Způsob stanovení minimálních a normovaných stavů je klíčový pro dosažení rovnováhy mezi stavem lesa a zvěře. Jediná vada stanoveného mechanismu je v tom, že o přiměřených stavech zvěře (rozmezí mezi tzv. minimálním a normovaným stavem) rozhoduje pouze orgán státní správy myslivosti. V praxi ale právě orgány státní správy myslivosti až dosud snížení počtů přemnožené spárkaté zvěře blokovaly. Není přitom žádným tajemstvím, že pracovníci státní správy myslivosti jsou většinou nejnáruživější myslivci. Proto by měly být minimální a normované stavy zvěře stanoveny v dohodě se státní správou lesa a ochrany přírody, příslušnou vyhlášku by mělo vypracovat ministerstvo zemědělství v dohodě s ministerstvem životního prostředí.

Konflikt myslivosti a vlastníků pozemků
Vlastník pozemku se díky skutečnosti, že právo myslivosti není vázáno k vlastnictví pozemku ocitá v pozici objektu zákona, ve spojení s vlastněným honebním pozemkem. Právní úprava je neodůvodněně nevyvážená a poskytuje více oprávnění a výhod ve vztahu k pozemku subjektu právně slabšímu (uživatel honitby, držitel honitby), než samotnému vlastníkovi.
Vlastník pozemku není uvedeným zákonem vnímán vůbec jako subjekt práva, ale jen jako pouhý objekt, který je navíc překážkou takto pojaté myslivosti. Vlastník poskytuje svůj pozemek k účelům myslivosti a je zodpovědný za existenci svého majetku. Myslivost a právo myslivosti by bylo lépe chápat jako věcné břemeno, či služebnost ve vztahu k pozemku. Naopak nájemce, či držitelé honitby nejsou vlastníkovi odpovědni za žádné povinnosti. Zákon o myslivosti rovněž poskytuje nepřiměřená oprávnění myslivecké stráži ve vztahu k jiným osobám, zejména k vlastníkům pozemků. Podle zákona je myslivecká stráž oprávněna se neomezeně pohybovat po soukromých pozemcích a omezovat pohyb vlastníka pozemku, případně usmrcovat na těchto pozemcích zvířata vlastníků těchto pozemků, nebo hospodářská zvířata nájemců těchto pozemků. Stávající znění umožňuje úředníkovi státní správy povolit postavení např. posedu na zemědělském pozemku proti vůli jeho vlastníka. Při změně nájemce by jej pak dokonce musel vlastník uživateli zaplatit. Úřady by neměly mít právo "v době lovů" - t.j. po celou loveckou sezónu - zakazovat vstup do honitby či pořádání sportovních akcí. Myslivci tak získávají přednost před ostatními uživateli krajiny.

Zavedení kontroly psychické způsobilosti pro uchazeče o lovecký lístek
Kontrola zdravotní a psychické způsobilosti uchazeče o lovecký lístek vyřadí zbrklé střelce, agresivní a zdravotně nezpůsobilé osoby. Sníží se tím počet nehod a smrtelných úrazů při výkonu práva myslivosti. Zdravotní a psychickou způsobilost je potřeba dopředu jasně vymezit stanovením konkrétních kontraindikací vyhláškou. Kontraindikace psychické způsobilosti pokrývají rizikové faktory ve všech základních rovinách (intelekt, emoce, motivace). Povinnost prokazovat psychickou způsobilost má sice každý žadatel o zbrojní průkaz. Mohlo by se tedy zdát, že je tedy věcí zákona o zbraních a střelivu, nikoli zákona o myslivosti. K vydání zbrojního průkazu postačuje potvrzení obvodního lékaře. V krajině však aktivně používají zbraň pouze myslivci, je tudíž vzhledem k častým případům nešťastných zranění žádoucí předepsat specializovanou nezávislou kontrolu zdravotní a psychické způsobilosti pouze této aktivní skupině osob.

Zdroje: www.silvarium.cz, www.ohz.cz, www.agroweb.cz, www.hnutiduha.cz

Projekt EFK je podporován z nadačního fondu Zelený poklad

Vydali Děti Země