Himalaya, Francie, Nepál 1999, Tibetsky s českými titulky, 110 min
Režie : Eric Valli
Scénář: Eric Valli, Oliver Dazat
Kamera: Eric Guichard, Jean-Paul Meurisse
Hudba: Bruno Coulais
hrají: Tilen Lhondup, Gurgon Kyap, Lhakpa Tsamchoe, Wangel Gurung, Karma Tenzing Nyima


Národní parky a chráněné krajinné oblasti (CHKO) – pro a proti

Co jsou to národní parky a chráněné krajinné oblasti (CHKO) ?
CHKO a národní parky jsou rozsáhlá území, jedinečná v národním či mezinárodním měřítku, jejichž značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy, v nichž rostliny, živočichové a neživá příroda mají mimořádný vědecký a výchovný význam. Veškeré využití národních parků musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů a musí být v souladu s vědeckými a výchovnými cíli sledovanými jejich vyhlášením. Národní parky mají tři zóny, jejichž režim se výrazně liší. Podle klasifikace IUCN (Světový svaz pro ochranu přírody a přírodních zdrojů) národní park je zřízen hlavně pro ochranu ekosystémů a rekreaci. Šumavský národní park je náš největší NP. Není poškozen kůrovcem, ale způsobem, jak se problematika kůrovce řeší a jak je provedena zonace. Nejcennější část každého národního parku se nazývá přírodní nebo také první zóna. Jsou to plochy původního nebo přirozeného charakteru, do kterého již člověk řadu let nezasahoval. První zóna na Šumavě zahrnuje asi 13 % rozlohy parku, je tvořena 135 samostatnými ostrůvkovitými částmi, což v Evropě ani ve světě nemá obdobu. Tato fragmentace první zóny způsobuje hlavní problémy. Na německé straně je vyhlášen park Bayerischer Wald (Bavorský les), první zóna se skládá ze čtyřech částí a tvoří 40 % výměry parku. Již při letmém srovnání je vidět, že u našich národních parků je zjevná nesrovnalost v pojetí prvních zón.

V čem spočívá ochrana Národního parku a CHKO ?
Hospodářské využívání chráněné krajinné oblasti je určitým způsobem omezeno, a to podle zón odstupňované ochrany. Rovněž rekreační využití území je přípustné, pokud nepoškozuje přírodní hodnoty chráněné krajinné oblasti. Prvním národním parkem na světě se stal Yellowstone, který byl vyhlášen Kongresem spojených států v roce 1872. Hlavním motivem, do té doby nevídané akce, byla ochrana "divočiny", jak se tomu tehdy říkalo. Dnes bychom to mohli nazvat "ochrana větších území, kde mohou nerušeně probíhat přírodní procesy". K tomuto principu se hlásí dodnes všechny národní parky světa. Vlastně všechny ne - jenom ty skutečné! Některé ani opravdovými národními parky (tj. kategorie II. IUCN) nejsou. Například všechny anglické parky patří do kategorie V. IUCN (naše CHKO) a otevřeně se k tomu hlásí (název si ponechávají z historických důvodů). Šumavský národní park však nechce přiznat, že se k svěřenému území nechová jako k národnímu parku, ale jako k CHKO či dokonce ke krajině nechráněné. Nemám na mysli jen proslaveného kůrovce, nýbrž celkový přístup: zonace, myslivost, vyvážení odpadů na lesní cesty atd. Pokud zpochybníme principy existence národního parku (a to správa NP Šumava ve své praktické činnosti dělá) je tedy zbytečné se bavit o detailech.

Správa národního parku například uvádí, že „rozumné využívaní druhotných hospodářských efektů snižuje požadavky na státní rozpočet“. Přeloženo do češtiny - správa parku profituje z toho, co je předmětem ochrany. A dále: "I z tohoto pohledu je třeba pohlížet na volbu managementu, srovnáme-li NP Šumava a NP Bavorský les." V Bavorském lese jsou však příjmy z prodeje dřeva minimální a získává je stát - ten pak dává 20 milionů marek ročně na provoz parku. Pro NP Šumava je ovšem prodej dřeva zdaleka největším finančním zdrojem. A je vymalováno. Nejde tedy o to, jak zachovat přírodu, ale jak finančně zabezpečit chod správy parku. Zde dává ing. Zatloukal návod, jak pohlížet na "boj proti kůrovci". Obdivuji s jakou otevřeností pan náměstek přiznává daňovému poplatníkovi, že park žije z toho, co by měl střežit.
Představme si ředitele Národního divadla jak říká: "Abychom příliš nezatěžovali státní kasu, uřízli jsme kus Hinajsovy opony a prodali ji do Německa. No - pořád je to přece lepší, než divadlo zavřít." To by se nám asi nelíbilo. Ale na Šumavě se děje totéž. V zeleném.

Každý ví, že prales je pralesem, pokud se tam nekácí, to pochopí i dítě. Nejjednodušší způsob jak zpochybnit bezzásahovost v Trojmezenském pralese je zpochybnit jeho "pralesovitost". To se dost dobře dělá za zeleným stolem, ale kdo do Trojmezenského pralesa někdy vkročil, tomu to budou zpochybňovat velice těžce. Jisté je že ani slavný Boubín nebo Žofín nejsou stoprocentními pralesy - i tam lidská ruka zasáhla. Tomu se nevyhnula ani Trojmezná. Směrem rakouské strany se pravděpodobně v hřebenové partii kácelo, v lese se páslo. Sto let a možná i déle se v pralese proti kůrovci nezasahuje, kácí se minimálně, nesází se vůbec. Území je silně nepřístupné a dokud zde pohraničníci nepostavili silničku a želenou oponu, nedalo se sem dostat a ni autem, ani povozem. Od roku 1933 je to rezervace. Dle svědectví Ing. Míchala a ing Urbana se v tomto území nejméně od roku 1970 nezasahovalo vůbec, území bylo " za dráty", režim vstupu velmi přísný. Samotný argument kácečů, že území není pravý prales, protože se tam v minulosti kácelo je protimluv: "Jestli -že se tam kácelo - tak to není prales - proto tam budeme kácet – aby to byl prales (?)". Zmenšovat 1. zóny, protože se příroda nechová podle našich představ, znamená útok na samu podstatu toho, co má být na Šumavě předmětem ochrany. Bude-li Správa národního parku Šumava pokračovat v nastoupeném trendu, kdy po osmi letech existence předložila tři, pokaždé zúžené vymezení 1. zón, budou budoucí generace obyvatel České republiky ochuzeny o možnost kontaktu s přírodním prostředím podstatně neovlivněným člověkem i v národním parku, který k tomu má v naší vlasti absolutně nejpříznivější předpoklady. Pošetilci, kterým snad bude drahý "zbytečný luxus" setkávání s přírodním prostředím, budou muset vycestovat mimo Českou republiku do kterékoliv sousední země, kde si svých národních parků váží, nebo až do těch částí Evropy, do nichž se ochrana přírody šumavského stylu nedostane pro jejich odlehlost a nepřístupnost - do východních Karpat, do Skandinávie nebo na Balkán.

Zdroje: www.econnect.cz, www.detizeme.cz

Tento projekt je podporován z nadačního fondu Zelený poklad

Vydali Děti Země