Sedím před počítačem a na půl ucha poslouchám rozhlas, kde se právě v jedné reportáži z Blízkého východu říká: "V chudých zemích se o ekologii nediskutuje." Kdyby jenom v chudých zemích...

Reaguji na článek z Berounského deníku 14. května 2005 o obchvatu Unhoště. Protože jsem se tímto problémem zabýval, zarazilo mne současné zúžení pohledu do kontroverzní podoby - obchvat? Ano/ne. Od počátku se totiž řešily tři možné varianty (s nulovou nepočítal nikdo). Dvě vzdálenější od Unhoště, z nichž jedna byla přijatelná bez výhrad a druhá by zasloužila zvážení. Třetí, nejméně přijatelná pro více jak sto obyvatel, kterým by jezdily před okny desetitisíce aut. Bez diskuse, bez toho, že jim investor uhradil ztrátu vzniklou narušením životního prostředí a snížení hodnoty jejich nemovitostí a potažmo kvality života. Jak k tomu tito lidé přijdou? Vycházeli z představy, že žijí v relativně bohaté, demokratické a civilizované středoevropské zemi, snažili se od počátku o dohodu. Podávali připomínky, účastnili se správních řízení, vystupovali na schůzích městského zastupitelstva, později podávali žaloby, pořádali happeningy a přímé akce, obraceli se na ombudsmana (mimochodem, ten jim dal za pravdu).

Současný stav je takový, že byla proinvestována zhruba polovina financí, ale pouze na část úseku této silnice. Rozestavěný úsek by i v případě změny záměru nebyl zbytečný, protože jednou z jeho funkcí je propojení karlovarské silnice s unhošťskou průmyslovou zónou. Prostor pro smysluplnou diskusi tedy stále existuje. Otázkou je, zda ho investor Středočeský kraj, město Unhošť a v neposlední řadě občané, dokážou využít ke společnému prospěchu.

Michal Štingl, Děti Země