Jistě mnozí z těch, kteří se zabývají nestranicko-politickým veřejným prostorem, zpozorovali, jak se dva právníci-ministři odlišně vymezují vůči ekologickému neziskovému sektoru.
První z nich po příchodu na své ministerstvo zjistil, že si během porevolučních let počínalo marnotratně, hájilo různé klientské zájmy bez ohledu na ty veřejné a řadu informací utajovalo. Říkejme mu kmotrovské.
Druhý zase zjistil, že jeho ministerstvo se během krátkých tří let stalo hnízdem zelených ideologů a že většina z nich se na svět dívala jen prizmatem broučků a kytiček. Říkejme mu ekologické. Oba pohledy jsou jistě legitimní.
Ovšem až hořce úsměvným se může zdát postoj obou těchto ministrů, Bárty a Drobila, k ekologickým sdružením. První z nich uznává, že jsou nedílnou součástí demokratického prostoru, kde každý artikulovaný organizovaný zájem má své zástupce, takže je nemoudré ignorovat jejich zkušenosti a znalosti. Lépe je tak mluvit se všemi dotčenými a pak rozhodovat.
Druhý však k nim od počátku zaujal zcela opačný, až nepřátelských, postoj. Jak jinak si totiž vysvětlit, že své ideově modře zbarvené názory šíří spíše nepřímo sdělovacími prostředky, tedy bez osobní komunikace. Jeho zploštělý pohled na pestrou činnost ekologických nevládek navíc vyjadřuje i jeho slovník, který až příliš připomíná „rudé“ časy před Listopadem 1989.
Naštěstí rozdíl je v tom, že ministr ŽP Drobil (ODS) tu nebude na věčné časy, stejně jako tu nebyl jakýsi ministr ŽP Benda (ODS).