Slavilo se výročí vzniku Československa 28. října a blížící se dvacáté výročí Listopadové revoluce v roce 1989. Jistě se připomenou i heroické činy tehdejších studentů, nezávislých iniciativ, disidentů, emigrantů, exulantů a obyčejných lidí. Minulé události je jistě hodno připomínat, nicméně je také hodno být kritický a otevřený a nepodléhat každému tlaku většiny, ať jde o ideje, byznys či morálku. A to v jakékoliv době.

Míra většinového vlivu se dá poznat i ze způsobu vyjadřování. Tehdejší prorežimní články se nyní možná čtou poněkud zábavně, ale šel z nich spíše mráz. Nejčastěji se v nich jako zaklínadlo požadoval klid na práci a pořádek, který se vždy objevoval, když se něco dělo v ulicích. Příkladem by mohly být demonstrace občanů v rámci tzv. Palachova týdne, který začal v neděli 15. ledna 1989.

Tak například už za tři dny se Rudém právu objevilo provolání předsednictva Ústřední rady odborů, které „jednoznačně odsoudilo provokační akce zorganizované v minulých dnech v Praze neodpovědnými živly“, takže bylo požadováno, aby „příslušné orgány na základě platných zákonů přijaly rozhodná opatření pro klid a pořádek v hlavním městě ČSSR“.

A přidali se i pracující smíchovského závodu ČKD Tatra ve své petici, podle které „jednání protispolečensky zaměřených skupin je v příkrém rozporu s tím, o co naši pracující v závodech denně usilují – to je poctivou a svědomitou prací posilovat a upevňovat naši ekonomiku a vytvářet tak podmínky pro další zvyšování životní úrovně a posilování životních jistot“.

V obou případech jde jistě o upřímná slova. A každý bystrý v nich pozná, že „my“ jsme ti dobří a „oni“ jsou ti špatní, „my“ máme opravdovou starost o budoucnost, narozdíl od „tamtěch“ nezodpovědných rozvracečů. Prostě v každé lidské společnosti se rozděluje na „my“ – v naší rodině, státu, firmě, sdružení – a na ty „ostatní“. A je jedno, zda jde o rozdíly fyzické, náboženské, ideologické, pohlaví, věku, sexuální orientace, v bohatství apod.

Otázku pak je, jak se „my“ k těm k „jiným“ chováme a jednáme s nimi. Zda ryze nepřátelsky „kdo nejde s námi jde proti nám“ nebo jako k někomu, u kterého nám jeho jinakost nevadí, protože on zase respektuje naši jinakost. Náš respekt či despekt vůči jiným se přitom dá vypozorovat i ve způsobu vyjadřování.

Proto se nelze divit tomu, že i v demokratickém režimu musí vůdce své lidi stmelovat proti fiktivnímu či reálnému anebo vnitřnímu nebo vnějšímu společnému nepříteli, motivovat je k obdivným činům a probouzet v nich naději, že cesta k cíli bude sice plná omylů, ale výsledku bude dříve či později dosaženo navzdory všem protivenstvím.

A nějaký příklad takové mluvy a myšlení z dneška? Obtížné, nikoliv nemožné. Snad postačuje státní instituce nakládající s miliardami korun a mající vliv na osudy tisíce lidí i zvířat, kterým je Ředitelství silnic a dálnic ČR.

Ve Výroční zprávě za rok 2007 například takto promlouvá generální ředitel ŘSD ČR ke svým zaměstnancům: „Dovolte mi, abych závěrem připomenul, že v roce 2008 a v dalších letech bude třeba vést nekompromisní boj za dohlednou realizaci základní dálniční sítě našeho státu. Uvědomuji si vyčerpanost těch pracovníků ŘSD ČR, pro něž je tato práce ryzím fandovstvím a znechucení těch, kteří vnímají společenské nedocenění této práce.... Chtěl bych, ale také připomenout těm, kteří bez vlastní míry odpovědnosti boří naši práci a pod různými pokryteckými a lživými hesly matou veřejnost, že míra trpělivosti a tolerance těch, kteří mají zodpovědnost za dobudování dopravní infrastruktury v České republice je již vyčerpaná a že budeme nekompromisně prosazovat své cíle z jediného důvodu. Aby se občanům naší země lépe a volněji dýchalo a žilo. Přeji všem pracovníkům ŘSD ČR, aby se v dalších letech mohli ze své práce opravdu radovat.“

Možná existují lepší povzbudivá slova jiných vedoucích činovníků, třeba z oblasti politických stran či nějakých aktivistických občanských sdružení nebo dokonce ty nejlepší se mohou vyskytovat na Hradě. Ale jako ilustrace velmi pozvolné změny lidského způsobu vyjadřování a uvažování o „tamtěch“ je to jistě přijatelné. A klid na práci a pořádek je přece vždy nutný, i na velkolepých či trapně rozpačitých oslavách. Či snad nikoliv?

Článek ve velmi zkráceném znění vyšel dne 9. 11. 2009 v Literárních novinách.

Autor je předsedou občanského sdružení Děti Země.