Glosa klasického filologa a lidskoprávního aktivisty Lubora Kysučana k reportáži TV NOVA "Na vlastní oči" v časopise Sedmá generace č. 6/2008 o činnosti Dětí Země při ochraně zvířat ve velkochovech.

Na konci října odvysílala televize Nova v rámci pořadu Na vlastní oči příspěvek s názvem Neúprosné Děti Země. Líčí v ní drsné praktiky původně mírumilovných ekologických aktivistů. A jaká je realita? Pojďme se na celou kauzu podívat bez bulvárního filtru reportérů.

Když před časem nazval jeden z nemnoha angažovaných českých filozofů společenskou atmosféru vyvolanou působením Topolánkovy vlády neonormalizací, považoval jsem to při vší úctě k pisateli za analogii za vlasy přitaženou. Neuplynulo od té doby ve Svratce a Vltavě ještě tolik vody, ale zato veřejného bláta vyplavalo tolik, že zpětně musím dát dotyčnému za pravdu. Hledání ruských špionů, hon na agenty, který se nezastavil ani před dnes jediným vskutku světovým z českých spisovatelů, obviněným z udání člověka, jehož v životě nepotkal, válečnické harašení ve prospěch kavkazského diktátora vydávaného za našeho demokratického spojence, a tak dále. A naposledy obvinění Dětí Země, že berou právo a spravedlnost (a peníze) do vlastních rukou.

Samozvanci bez mandátu

Společným jmenovatelem všech podobných projevů je – za situace, kdy se věci veřejné zjevně nedaří v rovině politické ani ekonomické – hledání vnitřního či vnějšího nepřítele, na něhož lze všechny neúspěchy svést. V primitivních společnostech tuto roli sehrávali zlí duchové, v až nekřesťansky křesťanském středověku ďábel převlečený tu do Židů, tu do muslimů či heretiků. V dobách ne tak dávných jsou to zase různí rozvratníci, vlastizrádci a imperialisté, případně samozvanci a ztroskotanci nebo jen vlasatci.

Institut „viníka“ dává možnost si do něj beztrestně rituálně i fakticky kopnout. Základní vlastností takového nepřítele je především to, že se odlišuje od většinové společnosti a hlásá názory či žije životní styly pro většinu nepřijatelné nebo nepopulární. Uzavřené společnosti podobný obraz nepřítele nutně potřebují ke své existenci, pokud však k podobnému jednání dochází i ve společnostech považovaných za svobodné a otevřené, svědčí to o povážlivém nevyrovnání se s minulostí.

Dnes je přece jen již nemoderní kopat do náboženských jinověrců. Vhodným terčem se zato stávají ti, kdo zpochybňují její nové náboženství, například trh bez přívlastků a absurdní honbu za ziskem, ať to stojí, co to stojí. Například lidskoprávní či ekologičtí aktivisté – oč jsou mediálně, odborně či u veřejnosti úspěšnější, o to více animozity u politiků a byznysu vyvolávají.

Jak je možné, že bez peněz a politické moci dokážou zaujmout a ovlivňovat veřejný prostor? Kde k tomu berou mandát, když neprošli standardními mocenskými a finančními mechanismy? Jak mohou něco odborně tvrdit, když nemají patřičné školy? Kde berou drzost pasovat se na rytíře-ochránce lidských, sociálních či ekologických práv, a dokonce hlídat dodržování zákonů?

Tak můžeme donekonečna slyšet, že naše dálnice jsou nejdražší v Evropě proto, že jejich stavbu protahují svými odvoláními právě ekologičtí aktivisté. Taková plakátová obvinění se náramně hodí, protože umně zakrývají místní korupci a všeobecný despekt vůči zákonům právě tak, jako kdysi kampaň proti americkému brouku „odcloňovala“ krach brutálních socialistických experimentů.

Neúprosná logika novalizace

K orwellovským minutám paranoidní nenávisti se vedle populistických politiků a podnikatelů ráda přidávají i neméně populistická média. Přitom jedním z úkolů médií, samozřejmě nikoliv bulvárních, co touží lidi ubavit k smrti, je veřejná kontrola různých nezákonností a nemorálností našeho života, hledání jejich příčin a diskuse možných řešení. Flagrantním příkladem nevyužité šance upozornit na selhávání státu a ignorování zákonů ze strany podnikatelů byla reportáž Petra Sehnoutky Neúprosné Děti Země odvysílaná koncem října ve vysoce sledovaném pořadu Na vlastní oči televize Nova.

O co jde? Reportáž pojednává především o vztahu Dětí Země a společnosti Česká drůbež, která u Velkého Malahova na Domažlicku chtěla před pěti lety postavit velkokapacitní drůbežárny pro 1,8 milionu slepic – bez ohledu na to, za jakých podmínek tam slepice budou žít a bez ohledu na názory místního sdružení a dalších dvou okolních vesnic. (Tyto informace v pořadu ovšemže nezazněly.) Aby se investor vyhnul zdlouhavému správnímu řízení a nejistotě výsledku soudního sporu (odpůrci zase neměli jistotu, že stavbě úplně zabrání), uzavřel s odpůrci stavby včetně Dětí Země smlouvy.

V nich se zavázal respektovat jejich připomínky, to znamená například postavit drůbežárnu jen pro 600 tisíc slepic, ochranný val kolem stavby, a tak dále. Jako pojistka proti porušení těchto pěti smluv bylo na pozemku investora zřízeno věcné břemeno, které zakazuje stavět další velkodrůbežárnu. V případě, že by smlouvu s Dětmi Země neplnil, byl povinován zaplatit jim pokutu. A jelikož ji opravdu už jednou nesplnil, Děti Země skutečně obdržely sto tisíc korun.

Druhou kauzou reportáže je plánovaná stavba supermarketu v Plzni firmou InterCora, která po Dětech Země chtěla, aby stáhly své odvolání proti vydání územního rozhodnutí. Ve společné smlouvě se pak firma zavázala splnit jejich věcné námitky v odvolání, tedy především snížit hluk z dopravy. Za to může rychleji pokračovat v přípravných pracích. Za nedodržení smlouvy oběma stranám hrozí pokuta sto tisíc korun.

Čí právo a spravedlnost?

Reportáž Novy považuje podobné praktiky za projev vydírání podnikatelů a obcházení státu. Zasloužilý reportér Josef Klíma to také dramaticky zarámoval těmito vstupními slovy: „Na začátku působili dosti sympaticky. S idealisticky planoucíma očima se přivazovali ke kůrovcem souženým stromům a na kouřící komíny. Psali petice, chtěli zdraví pro nás, pro zvířata i pro přírodu, jenže čas oponou trhl, doba zdrsněla a zdrsněly i prostředky Dětí Země… zelení ochránci se rozhodli vzít právo a spravedlnost do svých rukou.“ Lidé, bděte!

Reportéři TV Nova, která se stala mediálním symbolem českého kapitalismu, však kromě opomíjení základních faktů předvedli sofismata, za něž by se nemusela stydět ani husákovská televize ve své kampani proti Chartě 77. Přímo symptomaticky v tomto ohledu působí jejich řečnická otázka, kde bere nespočetná skupinka občanů právo a odbornou kompetenci vyjadřovat se k nejrůznějším záležitostem veřejného života, a suplovat tak státní orgány.

Poněkud však zapomněli na skutečnost, že právě toto právo tvoří základ demokracie a že v něm mají občané a jejich sdružení své místo bez ohledu na to, jak jsou početní, kolik mají peněz a jak jsou odborně zdatní. Tato práva má třeba jediný občan, i kdyby stál proti všem. Podstatu demokracie přece netvoří diktatura pomyslné většiny, imaginárního veřejného blaha, ale právě právo jednotlivce či menšiny na ochranu proti většině a jejím vágním heslům.

Falešné moralizování

Celá drůbežářská kauza Dětí Země však vedle politologických asociací vyvolává rovněž otázky morální, které překvapivě rozdělují i některé ekologické nevládky. Mají se takové kompromisní smlouvy s podnikateli sepisovat? A pokud ano, existují vůbec nějaké jiné sankce za jejich neplnění, než jsou peníze? A co s těmi penězi?

Třebaže Děti Země získanou pokutu věnují na svou kampaň za práva zvířat, nikoliv na soukromé mejdany, je jim vyčítáno, že používají drsné až mafiánské prostředky. Někteří komentátoři přímo hovoří o výpalném. Obzvláště ve státě, kde šikovný a dobře zaplacený advokát vyreklamuje z dosahu trestní moci i několikanásobného vraha či tuneláře a mafiánský kapitalismus byl institucionalizován natolik, že s ním musí počítat každý investor, působí podobná argumentace až tragikomicky.

Takové uvažování staví ekologické aktivisty zcela mimo realitu do staromódní představy oněch čističů studánek a sázečů stromů, kteří se přece nemohou ušpinit reálnou politikou. Navíc se tu pracuje s podobně komickou a zjednodušenou představou, jako když si veřejnost myslí, že učitelé, lékaři či sociální pracovníci mají přece poslání a je nízké, pokud za toto své poslání vyžadují peníze jako kterékoliv jiné profesní skupiny. Nebo že se nehodí, aby se „chamtivá církev“ dožadovala restituce ukradeného majetku stejně jako vnuci, jejichž dědečkovi bolševik znárodnil hospodu.

Onen moralistický podtón kritiky Dětí Země připomíná totalitární společnosti, kde se sice hodně plakátově mluví o morálce, ale zákony buď neexistují, nebo se účelově obcházejí. V takové společnosti však již naštěstí nežijeme. Děti Země vedly a vedou nemálo soudních pří proti stavbám ohrožujícím životní prostředí, některé vyhrály, některé prohrály. Tak je to v právním státě s nezávislou soudní mocí normální. A je naprosto normální, že v takovém státě jsou soudní spory, smlouvy či jakékoliv jiné právní postupy banalitou, kterou smí používat kdokoliv, ať již velkopodnikatel, arcibiskup či spiritistický kroužek.

Časy, kdy si stát a mocní investoři dělali, co chtěli, a občané museli jen držet hubu nebo svou starost o veřejný prostor kompenzovat maximálně vysazováním kytiček a sbíráním brouků, jsou snad již nenávratnou minulostí.

Jinou – a pro podobné případy klíčovou – otázkou zůstává, proč stát často není schopen vymáhat platné zákony a soudy rozhodovat v reálném čase. Ale to už je jen taková piha na naší demokratické kráse.

Lubor Kysučan. Autor je klasický filolog a lidskoprávní aktivista.