Bohumilice (656 metrů nad mořem, nad nivou Volyňky) patří k nejstarším sídlům Vimperska. Připomínány původně jako osada Pražského kostela - pražské kapituly. Patřila pod jurisdikci purkrabího ve Volyni.

V roce 1928 vznikla nová část obce a postavením několika domků na drahách za velkým mostem u cesty ke Čkyním. Vznikla tím, že čtyři občané vyvlastnili obci pozemek pod stavbu. Obec nechtěla, aby se stavělo tak roztroušeně a nabízela jim stavební místa na drahách za statkem u Holubů, na cestě k Hradčanům. Ti ale pro "nevhodnost" terénu tato místa odmítli a žádali o podporu politické správy v Prachaticích. Ta jejich žádosti vyhověla a nařídila, aby obec stavební místa u řeky Volyňky zájemcům prodala. Ti potom žádali na obci, aby jim byla odprodána i cesta na pole p. Bělohubého a která vede zároveň k polím na Úlehli. To však obec zamítla. Tak vznikla nová část obce, kterou stavebníci sami nazvali "Na závisti", protože prý jim bylo záviděno. A to jeden z kronikářů obce napsal, že jak staří lidé vypravují, žili sousedštěji než my nyní žijeme. Nebyli prý tak nesnášenliví, neznali tolik osobních sporů a pomoc jednoho druhému pokládali za samozřejmou. Že u nich bylo více důvěry a poctivosti.

V jiné části vesnice, nazývané V chalupách, se také říká nevábným a zavádějícím slovem "Kakánek", nebo "Na kakánku". Toto nazvání se užívá řidčeji až dodnes.

Vypravuje se, že jednou bývalý majitel panství Skalice, baron Malovec, měl vzácnou návštěvu. Při prohlídce statku a obchůzce pozemků se návštěvník pozastavil nad tím, jak jsou tam ty chalupy roztroušeny. Majitel panství mu vysvětlil, že ty pozemky pod stavbu domků dostali povětšině služebníci ze zámku, zdarma, od jeho předchůdců, a tak si tito lidé postavili domky postupně, jak je dostávali od vrchnosti. Tehdy prý ta vzácná návštěva odvětila: "Vypadá to, jako by sem ty chalupy někdo vykukal". To prý slyšel nějaký ferina, roznesl to po vsi, a tak pokřtil tyto chalupy na Kakánek.

Skutečností však je, že tyto chalupy byly osídleny pouze panskými zřízenci a deputátníky. Už podle jejich názvů poznáme, kým byli a čím se na zámku zabývali. A když se již několikrát vyměnili majitelé těchto domků a změnilo se i jejich zaměstnání, stále se zde říká postaru: u Zahradníků - podle zahradníka na zámku, u Bečvářů - podle bečváře, bednáře v panském pivovaru, u Kočů - podle panského kočího, u Hajnejch - podle panského myslivce, apod.

Je třeba připomenout, za jakých okolností vznikaly tyto dějiny. V r. 1940 musely být odevzdány obecní kroniky okresnímu úřadu, poněvadž jejich záznamy neodpovídaly duchu státoprávního postavení Protektorátu.

Obecní kronikář p. P. Josef Matouš, farář Bohumilický, poznamenal, že příkaz k odevzdání přišel tak náhle a kronika musela být ihned odevzdána na Okresní úřad ve Strakonicích, že neměl čas k opsání ani těch nejdůležitějších částí, zvláště dějin obce, které napsali jeho předchůdci. (Z části ji přes noc opsal Jan Staněk z č 16 se svými syny).

Roku 1892 byly započaty práce na vystavění železniční dráhy ze Strakonic do Vimperka. Ředitel Jan Solar z musea ve Vimperku o tom napsal ve Vimperských aktualitách:

"22. ledna 1892 byla vydána koncesní listina, podle které obdrželi právo ku stavbě a provozu lokální dráhy na normální koleji s připojením na železniční stanici ve Strakonicích koncesionáři Alois Nedobytý, přednosta schwarzenberského dominia ve Vimperku, Karel Králík, továrník ve Vimperku a František Maier, majitel realit ve Vimperku."

Slavnostní provoz na této železniční trati byl zahájen již dne 14. října 1893. Nejobtížnějším úsekem byla trasa ze stanice Bohumilice do Vimperka, kde trať byla vedena po skalnatém úbočí nad pravým břehem Volyňky. Po celé této trase se musel podklad pro koleje vylámat ve skále a místy opět vyzdívat skalní trhliny.

Ve vsi původně nebyla zřízena zastávka a vlaky zastavovaly až ve stanici Bohumilice nádraží. To bylo zřízeno v těch místech pro větší pohodlí, jak se tradovalo, tehdejšího majitele zámku a panství. Bohumiličtí žádali o zastávku - byly ustanovovány komise, které střídaly jedna druhou, ale stále se nic nedělo. A čas plynul, jak se říkalo, spolu s projíždějícími vlaky. A tak došlo k "zákroku zdola". O pořízení zastávky se vedly neustálé hovory v hospodě, stále bylo poukazováno na beznadějné slibování z vyšších míst, až se jednou pivem rozjaření sousedé pořádně rozzlobili a vzali řešení do svých rukou.

Rozkurážení v čele s panem otcem z Kohoutovskýho mlejna přišli k dráze a před přijíždějícím vlakem "zaúřadovali".

Pan otec, "starej Kohout", vstoupil mezi koleje, rozpřáhl doširoka ruce a volal na strojvedoucího: "Zastavit! A pohovořit!" Došlo k bouřlivé výměně názorů, ale jak se později ukázalo, byla to jedna z posledních interpelací, která kromě pokuty "panu otci" přinesla i rozhodnutí o zřízení zastávky ve vsi.

A tak od 1. března 1895 mohou Bohumiličtí volat s Karlem Klostrmannem, který často pobýval na bohumilické faře, a také u Martanů vedle Bořanovského potoka, "aby Dobrotivý nedal lokomotivám této transversálující dráhy zhynout rozedmou plic, nýbrž sešlostí věkem".

Roku 1657 podle záznamů v Berní rulli vyhořela celá naše vesnice. Při všech uvedených gruntech je poznámka: Shořel k 1657. Vyhořela tehdy i fara a kostel. Alespoň lze tak soudit podle zápisu ve farní kronice, kde je zaznamenáno:

"Podle obecního podání patří tento kostel mezi nejstarší kostely Prácheňského kraje a fara patří k nejstarším v těchto končinách. Stavba nynějšího kostela Nejsv. Trojice nesvědčí sice o žádném vysokém stáří, avšak udrželo se ústní podání, že v 16. st. původní kostel vyhořel a protože už byl pro vzrůstající množství lidí malý, bylo zdivo vyhořelého kostela strženo a na tom místě postaven kostel nový. Pravdivost tohoto podání potvrzuje zbytek základového zdiva, které bylo odkryto na jižní straně kostela." (zápis z roku 1835)